V začátcích své umělecké dráhy se učil v ateliéru u sochaře Václava Levého. Po jeho smrti roku 1870 odešel studovat malířství na Akademii výtvarných umění v Praze, která tehdy neměla sochařské oddělení. Založil je teprve on.

V roce 1873 se oženil, se svou ženou Karolinou měli postupně 8 dětí, z nichž většina však zemřela v nízkém věku. Pro obživu rodiny intenzívně pracoval, většinou na několika zakázkách současně. Ke svým dílům byl velmi kritický a většinou je mnohokrát přepracovával, když s příslušnou verzí nebyl naprosto spokojen.

Většinu života prožil v Praze. V letech 1872 - 1873 byl na studijním pobytu v Drážďanech. Roku 1878 podnikl krátkou, ale důležitou cestu do Paříže; navštívil Louvre, kde se seznámil s moderním francouzským sochařstvím.

Byl příslušníkem tzv. "Generace českého Národního divadla". Navázal také celoživotní přátelství s Václavem Brožíkem a Vojtěchem Hynaisem.

V roce 1885 se stal profesorem na Umělecko-průmyslové škole, roku 1896 přešel na Akademii výtvarných umění, kde učil až do odchodu do důchodu v roce 1919.

Zemřel v Praze v nedožitých 74 letech a je pohřben na vyšehradském Slavíně.

Sv. Josef s Ježíškem (roku 1887 za něj obdržel na Pařížském salónu čestné uznání)

Oddanost (attika Parlamentu ve Vídni; mramor)

Ukřižovaný (zlatá medaile Pařížského salónu 1892)

Čtveřice sousoší pro Palackého most v Praze na Novém Městě (po 2. světové válce přemístěna na Vyšehrad):

Záboj a Slavoj

Přemysl a Libuše

Ctirad a Šárka

Lumír a Píseň

výzdoba interiéru Národního divadla, mj. busta Bedřicha Smetany ve foyeru, on a jeho spolupracovníci jsou později označování jako generace Národního divadla.

Hudba

náhrobek kardinála Bedřicha knížete Schwarzenberga v chrámu svatého Víta na Pražském hradě - dílo bylo oceněno Zlatou medailí na Světové výstavě v Paříži

Humanita

Pomník Karla Hynka Máchy na Petříně

Sousoší „Zpěvohra“ a „Činohra“ na bočním portálu fasády Národního divadla.

jezdecká socha svatého Václava na Václavském náměstí v Praze. Sousoší pěti českých patronů, oproti původnímu návrhu byl vynechán sv. Ivan a v roce 1912 umístěny sochy sv. Prokopa, sv. Anežky a sv. Ludmily. V roce 1924 byla osazena socha sv. Vojtěcha. Spoluautorem soklu je architekt Alois Dryák, ornamentální vlys vytvořil sochař Celda Klouček. 

 

Hřebec Ardo, socha jezdecké předlohy sousoší sv.Václava, umístěná v Košicích na Slovensku

socha biskupa Jana Valeriána Jirsíka v Českých Budějovicích u Černé věže

Po skončení měšťanky se chtěl stát zahradníkem, avšak jeho otec si přál, aby jeho syn byl krejčí. Tento záměr však jeho otci rozmluvil jeho učitel kreslení Jan Šimek, který rozpoznal jeho mimořádný talent. Vydal se proto studovat sochařsko-kamenickou školu v Hořicích, kterou absolvoval roku 1898 s mimořádně dobrými výsledky.

Po škole začal pracovat v lomu v Mittelsteinu a v kamenické dílně bratří Zeidlerů v Berlíně. V práci však již v roce 1899 skončil a přihlásil se na Akademii výtvarných umění v Praze, kde úspěšně složil zkoušky a byl přijat do studií pod vedením Josefa Václava Myslbeka.

V Myslbekově ateliéru vznikaly jeho první akty. Dívčí akt Z lázně zaujal Myslbeka natolik, že ho v roce 1903 nechal odlít do bronzu a vystavit na rektorátu AVU. Akademii úspěšně absolvoval v roce 1904. Od roku 1908 pak pracoval jako Myslbekův asistent na AVU, až do vypuknutí první světové války.

Za války sloužil u 81. pluku v Jihlavě, krátce na to se dostal na frontu u Haliče. Po zranění a pobytu v nemocnici se vrátil zpět do Jihlavy, kde pobýval až do roku 1916, kdy ho z vojenské služby vysvobodilo jmenování profesorem na Akademii výtvarných umění v Praze po smrti Stanislava Suchardy. Na akademii zpočátku vedl medailérskou školu. V roce 1919 se stal nástupcem J. V. Myslbeka v roce 1922 se stal rektorem AVU a tuto funkci zastával až do roku 1924.

Život uniká, 1904, sádra, Národní galerie v Praze

Puberta, 1905, bronz, Národní galerie v Praze

Před koupelí, 1906, mramor, Národní galerie v Praze

Melancholické děvče, 1906, vápenec, Národní galerie v Praze

Primavera, 1907, mramor, Národní galerie v Praze

Eva, 1908 – 1909, bronz, Národní galerie v Praze

Koupání vlasů, 1908, mramor, Národní galerie v Praze

Toileta, 1910, mramor, Národní galerie v Praze

Ráno, 1910, bronz, Galerie hlavního města Prahy

Sulamit Rahu, 1910 – 1911, bronz, Národní galerie v Praze

Humanita a Práce, 1911 – 1913, bronz, Národní galerie v Praze

Humanita a Práce, 1912 – 1913, žula, pylony Hlávkova mostu v Praze

Humanita, 1912 – 1913, bronz, Národní galerie v Praze

Odpočívající tanečnice, 1913, bronz, Národní galerie v Praze

Práce, 1911 – 1913, bronz, Národní galerie v Praze

Pohřeb v Karpatech, 1918, Národní galerie v Praze

Ikaros, 1919, bronz, Národní galerie v Praze

Raněný, 1920 – 1921, bronz, Národní galerie v Praze

Vítězství, 1921, bronz, Národní galerie v Praze

Podobizna Hany Kvapilové, 1918, mramor, foyer Národního divadla v Praze

Podobizna Maxe Švabinského, 1918, bronz, Národní galerie v Praze

Pomník Svatopluka Čecha, 1918 – 1924, bronz, Čechovy sady v Praze

Podobizna Eduarda Vojana, 1919 – 1920, bronz, foyer Národního divadla v Praze

T. G. Masaryk, 1920 – 1922, mramor, socha byla původně umístěna v sídle Českolsovenského parlamentu v Rudolfinu, Od roku 1990 se nachází v Rothmayerově sále před vchodem do Španělského sálu na Pražském hradě.

Podobizna Boženy Němcové, 1924, bronz, Panteon Národního divadla v Praze

Podobizna Leoše Janáčka, 1919 – 1920, bronz, foyer Národního divadla v Brně

Pomník Bedřicha Smetany, 1924, bronz, Litomyšl

Během studií na reálném gymnáziu v Novém Městě na Moravě ho lákalo malířství. Po maturitě musel nastoupit do rakousko-uherské armády, po skončení války a vzniku ČSR byl roku 1919 demobilizován a ihned se přihlásil na pražskou Akademii výtvarných umění, kterou absolvoval roku 1926. Během studií pracoval v malířských ateliérech Jakuba Obrovského a Karla Krattnera a v sochařských ateliérech Bohumila Kafky a Jana Štursy. Po pražském studiu dostal stipendium francouzské vlády a v letech 1926–1930 pracoval u Antoina Bourdella v Paříži. Z Francie se vrátil do Brna.

Za 2. světové války žil ve Zlíně. Pomáhal tam zakládat Školu umění (dnes Střední uměleckoprůmyslová škola v Uherském Hradišti), kde byl vedoucím oboru tvarování strojů a nástrojů (dnes průmyslovýdesign), později na škole vyučovali i Makovského žáci. Jako člen ilegálního Národně revolučního výboru inteligence se účastnil odboje. Po osvobození se vrátil do Brna a stal se docentem modelování na Fakultě architektury Vysoké školy technické, v roce 1947 jejím profesorem. V té době byl členem České akademie věd a umění. V roce 1952 získal profesuru na Akademii výtvarných umění v Praze.

Zemřel koncem roku 1966 v Brně a je pochován na evangelickém hřbitově v Novém Městě na Moravě. V rodném městě je po něm pojmenováno Gymnázium Vincence Makovského. Jeho jméno nese také náměstí v Brně-Žabovřeskách a lávka přes řeku Svitavu v Brně-Obřanech. Na domě na Mlýnském nábřeží č. 17 v Brně-Obřanech je plaketa připomínající, že zde žil v letech 1945–1966.

podobizna Karla staršího ze Žerotína na nádvoří Nové radnice v Brně

busta prof. Edwarda Babáka, jednoho ze zakladatelů Masarykovy univerzity v Brně, původně na Komenského náměstí před univerzitou, nyní v depozitáři Masarykovy univerzity.

busta maršála Malinovského před Domem umění v Brně

busta S. K. Neumanna v Bílovicích nad Svitavou

busta prezidenta T. G. Masaryka před Základní školou T. G. Masaryka v Pudlově (dnes m. č. Bohumín-Pudlov)

pomník Vítězství Rudé armády nad nacismem na Moravském náměstí v Brně

pomník J. A. Komenského v Uherském Brodě a v Naardenu

pomník Aloise Jiráska v Litomyšli

socha partyzána pro město Zlín

alegorická skupina pro fontánu v Mělníku

návrh plastiky pro bazén, který realizoval jeho syn Ing. arch. Zdeněk Makovský (plastika byla osazena r. 1998 u vstupu do areálu novostavby Ekonomicko-správní fakulty Masarykovy univerzity v Brně)

heraldická postava lva na Pražském hradě

socha u pamětní desky obětí EF VUT v Brně, Antonínská 1

socha prezidenta T. G. Masaryka před Základní školou TGM v Bystřici nad Pernštejnem